Ďábel nosí černou
L. J. Shen zbožňuji a patří k mým nejoblíbenějším autorkám. A tato knížka to zase potvrdila.
Ježiš, jak ona dokáže vykreslit tu atmosféru, kdy se hlavní hrdinové nenávidí, a přesto to mezi nimi neskutečně jiskří! To je úplně boží. Vždycky, a s touto knížkou tomu není jinak, mě knížka hned od prvních stran chytne a až do konce nepustí. Tuhle knížku jsem četla do dvou do rána, a prostě jsem si nemohla pomoct a nedokázala jsem ji odložit!
"A sebevědomí je jako dům. Stavíš ho cihlu po cihle. Každá cihla se zdá být sama o sobě nevýznamná, ale když po chvíli poodstoupíš, uvidíš, žes udělala veliký pokrok."
Počáteční hádky obou hlavních hrdinů byly dokonalé. Moc se mi líbila Maddie, která postupně objevovala svou sebeúctu a nezůstala Chaseovi nic dlužna.
"Jestli chceš někoho skutečně poznat, naštvi ho. Způsob, jakým reaguje, ti prozradí, kým je."
Chase byl na začátku vykreslen ... no jako ďábel ... a říkala jsem si, jak se dopravujeme k tomu, že ho budu mít ráda. Protože mi to celé přišlo neodpustitelné. Takhle ono to neodpustitelné bylo, ale i tak to nešlo jinak než si Chase zamilovat.
"Závist je jako prdění. Smrdí, děje se to nám všem, ale je lepší si to nechat uvnitř a pustit to jenom tehdy, když nás nikdo nemůže vidět ani slyšet. "
Rodina Chase byla taky fajn a příjemně knížku oživovala.
"Nestraň se světa. Něco tě zraní. Ty taky někoho zraníš, i když nebudeš chtít. Bolest je v životě nevyhnutelná. Stejně tak ale i radost. Užívej si každého dne."
Knížku můžu jen a jen chválit a už se těším na další knížku L. J. Shen.